
Bylo chladno.A ona seděla na schodech naproti vchodovým dveřím domu,ve kterém bydlel ten,o kterém věděla že nikdy nebude její...seděla tam tak lounly a vítr si pohrával s jejími vlasy.Seděla a pomalu umírala zatímco z jejího těla se do ticha podzimní studené noci ztrácela její duše...
Tenhle článek si nijak neberte a nijak se ho nesnažte chápat..Stala se mi jedna věc,která mě dokonale vycucla..nečekejte ode mě teď žádné smysluplné články..mám pocit jakoby ve mě bylo tak prázdno...



Jo a
Víš, zlatí, občas se asi každý cítí, jak jsi napsala... Skvěle jsi to vystihla... Takový chvíle jsou děsný, věř, že nejsi sama, kdo to zažil... Je to těžký, já vím, ale je potřeba se zvednout ze země a jít dál... Možná si říkáš, co to tu plácá... to nejde! Jsem na dně... Už nevstanu... Hele... VŽDY je tu někdo, pro koho je důvod vstát a jít dál a vždy ti někdo podá ruku, pokud budeš potřebovat... ♥