
Když jsem se včera vracela ze školy domů, popadla mě nostalgická nálada, která se u mě sice neobjevuje moc často, ale zato nečekaně a ve velké síle. Šla jsem mým oblíbeným parkem a míjela lavičku, na které jsem s Patrikem ještě tehdy v hezkém počasí sedávala. Teď jsem kráčela kaštanovou alejí a pod nohama mi šustilo navlhlé zhnědlé listí těchto mých oblíbených stromů. Na lavičkách neseděl nikdo, opravdu každý se v tomto počasí radši schoval domů a zalezl si do postele s teplých čajem, pletenýma ponožkama a oblíbenou knížkou. Pochmurné počasí mě přinutilo obléct si ráno černé trubky, tričko téže barvy, šedou teplou mikinu a na nohy černé kanady. V teplé podzimní bundě s kožíškem na kapuci, kterou jsem měla naraženou na hlavě, jelikož deštník jsem si ráno zapomněla, jsem si připadala jako eskymák. Díky kapuci mi bylo teplo ale pro její objemnost bylo moje prostorové vidění opravdu nulové. Oblouky jsem obcházela kaluže špinavé studené vody, ale díky mým pevným botám mi do nich ani při nešťastném kroku do kaluže nepronikla ani kapka.
Dívala jsem se na popraskaný chodník a přemýšlela o svých kamarádech a lásce. Kolik lidí jsem od loňského podzimu ztratila a kolik získala? Ztratila třeba nejlepší kamarádku, se kterou jsme byly nerozlučné, našla si perfektního kluka, kterého bych nedala nikdy a nikomu. Stejně jako vydatný déšť splaví ze silnic prach, i tak splaví mé slzy které jsem prolila pro ztracené kamarádství, které skončilo kvůli ošklivých pomluv, všechen smutek podzimní nostalgie...
P.S.Vím že tenhle článek je pro vás, jen nezajímavý blábol, výlev mé zmatené a smutné duše, nikdo vás nenutí, číst ho znova.



Jo a
ehm... sice je to smutny clanek, ale tim kouzlem kterym ty pises ma super mega stavu =) nesmutni a uzivej si toho co je =)