
Nečekala jsem, že ho potkám. Že půjde proti mě po ulici a překope mi moje city úplně naruby. Šel a koukal rovně před sebe. V modrých očích se mu třpytily jiskřičky a v černém tričku a bílým potiskem z New Yorkeru a otrhaných džínách mu to moc slušelo. Až když si prohrábl blonďaté vlasy, které mu už pomalu padaly do očí a rošťácky se na mě usmál jsem si uvědomila, že mě celou dobu upřeně pozoruje. Trošku poplašeně jsem se na něj usmála a pohodila čerstve nabarvenými vlasy. Jo, už se mi hodněkrát stalo, že jsem viděla kluka, kterej mi byl už od pohledu sympatickej ale ne takhle moc...,,Hele, promiň, je mi to blbý, ale už bych tě možná nikdy v životě nemusel vidět a to by mě mrzelo, nedala bys mi číslo?", zeptal se mě narovinu když jsme kolem sebe procházeli a zastavil se. ,,Já jsem Adriana",představila jsem se a nadrápala na kousek papírku telefonní číslo. ,,Martin", představil se mi a papírek chvíli studoval a pak schoval do kapsy.,,Promiň musim letět",řekla jsem omluvně když jsem si vzpomněla, že mám být už asi pět minut u svojí kámošky.,,No jo, rande, to jsem si moh myslet že jo?Taková krásná holka...",řekl a já nevěděla kam s očima. Něco mi říkalo, že tenhle kluk si ze mě nedělá jen srandu.,,Kámoška", prohodila jsem na vysvětlenou s úsměvem aniž bych přiznala, že kluka opravdu mám. Ale proč?Teď už jsem doma a s Martinem si píšem. Pořád si s nim mám co říct. Oba jsme takoví provokatéři, takže se nám fakt dobře povídá. A zítra jsme domluvení na brusle. Je tohle moc?
Nehodlám si s ním nic začínat, ale on má v sobě prostě kouzlo. Dostala mě ta upřímnost, když mi prostě řek že mě chce ještě někdy vidět, když mi řek že když mě viděl tak měl najednou v hlavě úplně vymeteno. Fascinuje mě to všechno prostě a teď když si píšem tak mám špatný svědomí a blbou náladu z toho co dělám, ale on mi ji zvedá zase zpátky na úplně nejlepší náladu co jsem kdy měla..Tak mi sakra prosím poraďte co mám dělat...



Jo a
s ním začni chodit ne?